Po dvanácti letech v bankovnictví dala výpověď a šla učit. Vystudovala Pedagogickou fakultu na Ostravské Univerzitě a po několika letech praxe se stala ředitelkou ZŠ a MŠ Kladeruby, malotřídní školy, která pod jejím vedením získala věhlas přesahující hranice zlínského kraje. „Jakmile začnu na žáky řvát, ve školství končím!" říká ředitelka ZŠ a MŠ Kladeruby Helena Valášková.

 

 

Vaše cesta k pedagogice nebyla úplně přímočará. Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát učitelkou?

Je pravda, že učitelství mě lákalo už dříve. Zároveň jsem od začátku věděla, že nechci zůstat u učení. Šla jsem do toho cíleně s tím, že bych se do budoucna chtěla stát ředitelkou školy. Takže to, co dělám, je pro mě vysněná práce. A mě to prostě baví.

Jaké jsou podle vás principy dobré školy?

Princip dobré školy je vždycky o spolupráci. Jak uvnitř, tak směrem ven. Zaměstnanci by se měli podílet na řízení školy. Pojem direktiva mi není vlastní. Naopak se snažím dát učitelům prostor.

Ten styl řízení předávám i dětem. Dveře ředitelny jsou otevřené celý den, pokud netelefonuji nebo tu někdo není. Přicházejí s jakýmkoli problémem. I se stížnostmi. Zásada je jedna: Co můžeš udělat pro to, abys to napravil? Když je to problém. A když máš stížnost? „Přijď! Ale i s návrhem řešení.“ Samozřejmě oni respektují to, že některé řešení je sice dobré, ale my ho v rámci školství třeba nemůžeme uskutečnit. Takže v té chvíli hledáme společně tak, abychom se vešli do legislativy školy.

A ještě jedna zásada, a to je podle mě možná nejdůležitější: ředitel by se vždycky měl obklopovat schopnějšími lidmi, než je on sám. Tam, kde mám rezervy, bych měla mít někoho schopnějšího. Nikdo nejsme talentovaní ve všem, ale dá se to krásně kombinovat.

A jak vypadá spolupráce směrem ven?

Zřizovatel i rodičovská veřejnost by se měli zajímat o to, co se ve škole děje, a měli by se na tom podílet. Jenomže dneska je to trošku o tom, že rodiče přesně ví, jak to mají ti učitelé dělat. Což je ale někdy docela problém.

 

Za celou dobu praxe jsem nenapsala žádnou poznámku. Důtky a podobně, ano, vím, že to existuje, ale neřeším tím problémy.

 

Jak jste docílili toho, že za vámi děti dokážou přicházet s konstruktivními návrhy?

Mám takovou osobní zásadu. Za celou dobu praxe jsem nenapsala žádnou poznámku. Důtky a podobně, ano, vím, že to existuje, ale neřeším tím problémy. Ani když se jedná o něco vážného, snažím se to neřešit tímto způsobem. Ale naopak. To dítě přichází za mnou do ředitelny, a řeší se to společně. Když řešíme třeba samostatnost při výuce, jsou to vlastně, jak bych to nazvala, neustálé dlouhé monology. „Takhle to nejde, podívej, pracují oni, tak teď ty pracuješ sám. Nemůžeš teď za mnou chodit, udělej, co víš, a nad ostatním přemýšlej.” Neustálé opakování jednoho a totéž. A když ty děcka jsou k tomu pomalu vedené, nenásilně, oni to dříve nebo později přijmou, a funguje to.

Jaké výhody může pro děti znamenat malotřídní škola?

Ty děti se navzájem táhnou. Slyší, co se děje v ostatních třídách, a motivuje je to. Prvňáci mají eminentní zájem o to, aby začali číst, protože pak můžou při společných projektech spolupracovat s těma velkýma. Takže v listopadu děcka čtou. To se zatím povedlo pokaždé. Samozřejmě, úroveň je různá, ale čtou. A pak se už člověk zaměřuje na čtení s porozuměním a pokračuje dál. Já používám více genetickou metodu čtení. I když především zastávám názor, že metodu používám takovou, jakou ten žák potřebuje. Takže kdo potřebuje slabikovat, tak holt slabikuje.

Předpokládám, že aby to mohlo fungovat, je potřeba, aby v učitelském sboru byla shoda v tom, jak k žákům přistupovat. Jak je těžké toho docílit?

Přiznám se, že toto se povedlo až poslední dva, možná tři roky. Teprve poslední roky se povedlo docílit stejného naladění. Předtím to bylo částečné. Potřebovala jsem, aby lidé pochopili, že to není o řvaní. Učitel nesmí zvýšit hlas. To je moje krédo. Jakmile začnu řvát, končím ve školství! To jsem si předsevzala, když jsem do školství nastupovala. Řvaní podle mě znamená, že to je nezvládnuté. Jestli mám nějakou autoritu, v tu chvíli by skončila. A to někteří kantoři nechápou. A taky mají strach přiznat chybu. Ale já to mám položené na tom, že děcka musí vědět, že já dělám taky chyby. Oni vědí, že já něco nevím. Ví, že křičet po nich nebudu, že k tomu mě nevyprovokují. A to je základ. To dítě je partner. Musí být partner! Jinak to nejde.

Když je škola a školka společná, mělo by to být propojené.

Zmínila jste, že poslední tři roky je spolupráce mezi zaměstnanci školy stoprocentní. Jakým způsobem pracujete s klimatem školy?

Mým cílem bylo propojit školu a školku. Částečně se mi to povedlo, částečně bohužel ne. Stačí i taková drobnost: Každé ráno jdu nejprve do školky, jdu pozdravit děti, potažmo zaměstnance. To se nám oplatilo. Například angličtinu mají jako kroužek společně předškoláci a první a druhá třída.  Když pak děti přecházejí ze školky do první třídy, je to vidět. Skončil ten model, kdy v první třídě měsíc dáváte dítě dohromady, aby si zvyklo na ten systém a učitele. Ne, oni ví, kdo jsme. Znají to prostředí. Když je škola a školka společná, mělo by to být propojené. Mělo by tam prostě docházet k tomu, aby ti předškoláci a ty školní děti věděly, koho tu mají, a potkávali se.

Jak se podle Vás pozná, že to ve škole funguje?

Indikátor jsou pro mě děti. Protože tím, že byly od začátku naučené, že můžou chodit se vším za mnou, tak je logické, že děti si chodily stěžovat na učitele. Tak to je.  Samozřejmě, že já jim to nevezmu. Nebudu jim to vymlouvat, ne, naopak, řešili jsme to. Kde je problém? Kde vidíte problém vy? Pak jsme si sedli všichni, i s tím učitelem, a najednou se třeba zjistilo, že šlo jen o nedorozumění. Ode mě byli zvyklí na něco, ale paní učitelka to zase dělala jinak.

Teď jsme ve fázi, kdy máme stejné myšlení, je to takové, jako když se na sebe jenom podíváte, a ten druhý vám řekne přesně, co jste chtěli říct. Děcka už si teď na učitele stěžovat nechodí. Chodí s tím, co by chtěly, naposledy třeba: „My bychom chtěli zorganizovat trénink házené!".

Zní to až idylicky, popisujete v podstatě rodinné prostředí.

Ale já mám tu zkušenost, sice krátkou, ale mám, že to jde i na velké škole. Jde! Je to sice náročné, ale jde to. Pokud se sejdou lidé, kteří o to mají zájem. Vždycky je to o lidech.

Opravdu je podle vás možné vytvořit stejný model na druhém stupni? Tam už se u dětí střídá přeci jen vyšší počet učitelů...

Ale u nás to také není tak, že by měl jeden třídní učitel s dětmi všechny předměty. Striktně se snažím, aby měl jeden učitel češtinu a matiku, to ano. V ostatních předmětech ale mají děti další dvě učitelky. Takže jsou zvyklí od začátku, že se učitelé střídají. Samozřejmě, že hodně věcí děláme společně. Když narazíme na problém, děláme společný komunitní kruh.

Když děti počítají, tak můžou počítat kdekoliv. Když čtou, můžou si číst kdekoliv. Když píšou samostatnou práci, můžou ji psát kdekoliv. Takže jestli leží na okně, pod stolem, pod lavicí, na lavici, v jakékoli poloze, je to jedno.

"Uvědomuji si, že můj oblíbený předmět nemusí být oblíbený u dětí!"

Jak vnímáte své hranice ve vztahu k žákům? Dovedu si představit, že někteří učitelé by se v partnerském vztahu k žákům, který popisujete, mohli cítit nejistě. Pro Vás je to přirozené nastavení?

Když někam přijdu, nepůsobím na první pohled úplně sympatickým dojmem. S tím mám fakt problém. Naopak, působím spíš přísně a nepřístupně, aspoň to mi říkají děcka. Ale já myslím, že rovný přístup je o něčem jiném. Oni ví jednu důležitou věc. Ví, že když něco provedou, a přiznají se, tak to vyřešíme. Najdeme nápravu, musím prostě něco vymyslet. Samozřejmě, v uvozovkách trest tam je, ale to je ta náprava. A zároveň ví, že když něco provedou, a ten problém zapírají, to jsem nepříčetná. Nemusím křičet, ale oni ví, jak vypadám, když jsem nepříčetná. A to oni nechtějí.

A vidím, jak se doba změnila. Tady chodí i páťáci se objímat. Vyhledávají tenhle kontakt. Když jsem začínala učit, v trojce tohle více méně končilo, a čtverka, pětka, to ani náhodou. Děti jsou dneska nedomazlené. Takže je to celé o vytváření bezpečného prostředí. Strašné kliše, že? Bezpečné prostředí! Ale ono jako, to bez toho nejde.

A v tom bezpečném prostředí vědí, že existují mantinely. Oni ví, že za určitou hranici nesmí. Když chtějí, aby to tady bylo příjemné. Jak jsem říkala vždycky u učení. Jsou věci, které se musí naučit drilem. Zapomeňte na nějaké hraní. To nejde. Ale jindy se s vámi klidně budu válet po koberci!

Jak v rámci mantinelů řešíte nastavování pravidel?

Každé září se děti domlouvají na společných pravidlech. Máme je potom vyvěšené ve třídě. Malí to kreslí na flipchart, velcí píšou. Nakonec to shrneme, ať to esteticky vypadá. Ale důležité je, že oni si ta pravidla dávají sami, takže když je pak problém, tak já kolikrát ani nemluvím, jen ukážu na pravidla. Oni ví, funguje to.

Když se nad tím zamyslím, já už vlastně hodně používám jenom gesta. Zvednutí obočí, ruky, prst, ukázání... Dá se to i s těmi malými nastavit tak, jak bych to řekla. Možná bychom nemuseli celý den ani mluvit. Někdy mě napadá, jak by to vypadalo, kdybychom zkusili celý den nemluvit. Já bych normálně učila. A věřím tomu, že by to vyšlo.

Na začátku musela být asi spousta práce, aby to dnes tak fungovala.

Ne práce, důslednost. Je to jenom o důslednosti.  Hlavně první, druhá třída je o důslednosti. Nevnímám to tak, že mám hodně práce, prostě striktně trvám na tom, aby se určité věci naučili. A na druhou stranu je neskutečně opečovávám. Aby se cítili dobře. A čím víc je opečovávám, tím líp pracují. Od třetí třídy už po nich vyžadujeme vyšší samostatnost. Už jim nikdo nepřipomíná: „Ty sis nezapsal úkol?”

Přála bych si, abychom mohli rodičům dětí v domácím vzdělávání nabídnout větší podporu. Aby na to nebyli sami.

Je známo, že podporujete rodiče domškoláků. Jaký je váš názor na problematiku domácího vzdělávání?

Rodiny v domácím vzdělávání tvoří relativně uzavřenou komunitu a nebylo jednoduché se mezi ně dostat. Ale beru to jako trend doby a myslím si, že naše školství by na to mělo reagovat. Existují dva způsoby. Jeden je, že se dítě vzdělává doma, pak přijde do školy, kde je otestováno, a zjistí se výsledky. Druhý trend je, že dítě přijde do školy a prezentuje svoji činnost, kterou za toho půl roku udělalo. Samozřejmě v rámci osnov. A tento způsob jsme zvolili. Dneska už spolupracujeme i se Slovenskem a máme hodně slovenských žáků, protože tam je podporovaný jen první stupeň, a jim vlastně od páté třídy začíná druhý, takže pětku už dávají sem. Jsou tam děti, které prožily šikanu. Tam je další přesah to, že vůbec se školou komunikují, což je úžasné. Vlastně je vracíme zpátky, učí se znova komunikaci a důvěře. Jsou tam děti rodičů, kteří pracují a hodně cestují. Nebo rodičů, kteří pracují odpoledne, takže by s dětmi téměř nebyli. Jsou tam takzvaně, jak se říká, přírodní lidé, kteří mají vlastní styl výchovy. Nicméně respektují pravidla a jsou schopní spolupracovat.

Setkávají se žáci v běžném vzdělávacím režimu s dětmi v domácím vzdělávání?

Děti v domácím vzdělávání se mohou účastnit jakýchkoliv akcí školy a mohou kdykoliv přijít do výuky. V takové chvíli dochází k hodině, která je pro mě metodou „Zet-Er", čili „zadek na radiátoru”. To znamená, že ta děcka se vlastně učí navzájem, já to jenom koučuju. Protože oni si přicházejí na to, že my jsme se to naučili a učili jsme to takovým postupem, ale on existuje ještě jiný!

Přála bych si, abychom jim mohli pomoct i tou metodikou. Nabídnout jim větší podporu, aby na to ti  rodiče nebyli sami. Ale zdůrazňuji, že děti v domácím vzdělávání bývají zpravidla na velmi vysoké úrovni! Mě hodně inspirovala stáž v Irsku a Finsku. Kde jsem mohla vidět to „něco“, co jsem instinktivně věděla, že bych chtěla dělat, ale u nás to nebylo.

Učitel musí umět přiznat, že neví všechno.

Co konkrétně Vás inspirovalo?

Třeba to, že když děti počítají, tak můžou počítat kdekoliv. Když čtou, můžou si číst kdekoliv. Když píšou samostatnou práci, můžou ji psát kdekoliv. Takže jestli leží na okně, pod stolem, pod lavicí, na lavici, v jakékoli poloze, je to jedno. Další věc je, že ve třídě nemusejí mít přezůvky a podobně.

Ve chvíli, kdy se člověk zaměří na takové ty věci: „Sedni si pořádně!", „Narovnej se!", „Takhle nemůžeš!"...  My bez toho uděláme mnohem víc práce. A ta práce je kvalitnější.

Je důležité, aby učitel uměl přiznat, že neví všechno. Když na něco s dětmi narazíme, nebojím se říct: „Já to nevím. Tak víte co, tak do zítřka to všichni zkusíme zjistit, já taky.“ Oni by se přetrhli, aby to zjistili, aby mě poučili! Třeba domškoláci mají často takové informace, že řeknu: „Hmmm, to jsem nevěděla!". A oni jsou potěšení!

Přála bych si, abychom mohli rodičům domškoláků metodicky pomoct. Nabídnout jim větší podporu, aby na to nebyli sami. .

Považujete svůj přístup v kontextu českého školství spíše za výjimečný?

Já nevím. Mám spoustu kolegyň stejného nastavení. Takže s těmi jsme v kontaktu. Je pravda, že mnohdy je tam ten strach. Neustálé kontroly, stížnosti rodičů, kteří mají utkvělou představu, jak by školství mělo vypadat... Věřím tomu, že někdy to není o tom, že by učitelé nechtěli, ale mají strach. A potom je to samozřejmě o vedení školy. Pokud tomu vedení školy není nakloněno a má direktivní způsob řízení, tak holt se pak učitel musí přizpůsobit.

...nebo se stát ředitelem školy.

Ale já jsem měla štěstí, že jsem učila ve škole, kde byl osvícený ředitel. Třeba když jsem učila dějepis, řekla jsem, že nebudu děcka testovat tak, abych jim dávala špatné známky.  Ne. Já to s nimi projdu, dám jim dopředu otázky a řeknu jim, jak vypadá odpověď na jedničku, na dvojku, na trojku. A on mi tehdy říkal: „To nejde, jak já někde odůvodním, že všichni budou mít z dějepisu jedničku?“

„Jestli jsem správně pochopila lidskou psychologii, tak to tak nebude i přesto, že to udělám,“ řekla jsem mu. A přesně. Projevily se osobnosti typu. „Super, mně stačí trojka.“ Uvědomuji si prostě, že můj oblíbený předmět nemusí být oblíbený u dětí. Udělejme si to tak, aby to pro nás bylo co nejpříjemnější. Aby vás to netrápilo a já abych se netrápila, že to nejde.

Vyrušuješ? Tak si klidně kresli. Ale budeš mít sešit v pořádku a budeš naučený na ten test tak, jak uznáš za vhodné. Ve chvíli, kdy jsem je nechala čmárat, tak se do toho najednou začali hlásit, zapojovat, a byl klid. Nikdo nevyrušoval. Když jsem začala lektorovat dospělé, zjistila jsem, že princip funguje úplně stejně. Je jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí. Naprosto stejný postup. Když vám tam přijde učitel a začne si opravovat sešity,  když přijde někdo, kdo je přinucený a nechce tam být, nechce pracovat... Postup je úplně stejný.

Jak vzpomínáte Vy sama na učitele, které jste zažila jako dítě?

První a druhou třídu jsem měla učitelku, kterou jsem chtěla být. Měla jsem přesnou představu, jaká bych chtěla být učitelka a jaká ředitelka. V tom jsem měla a mám jasno. Fascinuje mě, že na konkurzech nás nutí citovat zákony, když já sama učím děcka: „Nemusíš to umět, ale řekni mi, kde to najdeš!". Ano, zásadní věci jako násobilku, vyjmenovaná slova, párové souhlásky, číst a počítat, to musíš umět. Ale to ostatní... Vždyť my taky občas zapomeneme, a nejsme každý den ve formě. Takže to testování... Naše děti v podstatě pracovní listy a pětiminutovky  dělají neustále. Ale oni z toho nemají stres. Jsou schopní říct: „My žádné písemky nepíšem!". Přitom je píšeme imrvére.

Známkujeme od první třídy. Je pět stupňů, bohužel, já jsem to nevymyslela a první bych byla proti. Ale jim říkám, neberte to jako známku, berte to jako informaci! Takže jednička znamená, umím všechno, je to v pohodě. Dvojka, není to dokonalé. Trojka, je to tak napůl. Čtverka, pětka, máme problém. A teď stačí ten problém definovat. Takže mně se spíš stává, že rodiče přicházejí na třídní schůzky- to taky je další věc ještě, - žádné schůzky jen s rodičemi, ale i s dětmi. Ty trojlístky děláme. A rodiče přicházejí s tím, že: „Ona dostane trojku a je úplně v klidu! Ona mi řekne: ,Mami, ale to je jenom problém, který se bude řešit!´"

A já odpovídám: „Ale to je přesně mým cílem!". Proč se má stresovat? Protože pro to dítě je to stres. A když mi dítě pláče u dvojky, no tak to by byl  velký problém, a v podstatě i můj. A když to přesto nastává, tak pak to řeším s rodiči. Aby si uvědomili, že život není o známkách.

Takže musíte vybalancovat komunikaci s učiteli, s dětmi, s rodiči, se zřizovatelem...

Samozřejmě, že pokaždé se všechno nepovede. Ale myslím si, že všechno je to o lidech. Všechno je o lidech. Je ale škoda, že zákon ředitele víc nechrání. To se přiznám, že tohle považuji za docela velký problém. Že nás mají v rukou lidé, kteří v devadesáti devíti procentech nemají pedagogické vzdělání. Některé věci se pak navenek strašně těžko prezentují.

Všechno je to o lidech!

Co si myslíte o přípravě nových učitelů? Opět se otevřela diskuze o možnosti přijímat nekvalifikované učitele, jak se na to díváte?

Jak bych to řekla. Když jsem učila studenty pedagogické fakulty na Ostravské univerzitě, tak mě děsilo, že z šedesáti budoucích učitelů z nich šla do školství hrstka. Myslím si, že příprava učitelů není špatná. Hodně dělají externisti, kteří jsou schopni tam dovézt a ukázat tu praxi. Možná by bylo na místě víc vybírat ty lidi podle toho, aby to opravdu chtěli dělat. Já se třeba přiznám, že sama jsem se na pedagogickou fakultu napoprvé nedostala. Teprve napodruhé, a to ještě díky tomu, že jsem tam dojela a musela jsem si to obhájit. Já nejsem takový ten výtvarný, hudební talent. Není mi to vlastní. A na tom základě jsem pohořela. Tenkrát jsem se ptala proděkana pro studium: „Kde je dáno, že když tu výtvarku nedělám podle vašich kritérií, tak že budu špatný kantor?“ Nakonec jsem vystudovala a pak jsem na univerzitě zůstala. Ale kdybych tenkrát nebojovala, nebyla bych ani přijata.

Ano, učitelé by měli mít pedagogické vzdělání. Měli by se vzdělávat, s tím naprosto souhlasím. Nicméně je spousta lidí, kteří nemají tu kvalifikaci, ale jsou mnohem kvalitnější než vystudovaní učitelé. Znova se vrátím k tomu, že je to vždycky jenom o lidech. Když ten člověk pochopí tu vizi a má na to, tak si říkám, proč ho nepřijmout. A mělo by to být v kompetenci ředitele školy. Jestliže tu mám člověka, který má sice vystudovanou strojárnu, ale s děckama funguje úžasně, tak co. Zastávám názor, že takoví lidé by měli dostat šanci. A vzdělání si doplnit.