Je knihomolování dědičné?

Knížky se dědí a bylo tomu tak odpradávna. Přecházejí ze sourozence na sourozence, z prarodičů na vnoučata, z ruky do ruky. Časem ztrácí listy a naopak získávají patinu.

Jak je to ale se čtenářstvím? Je knihomolování dědičné? Co pro další generace ze čtení mizí, co se přidává?

 

Děti čtenářů propadají lásce ke čtení spíše než děti nečtenářů. Jako jakýkoli vědecky podložený jev to ovšem neplatí stoprocentně. Pokud se řadíte mezi čtenáře  a nevíte si rady, jak u dětí vzbudit zájem o knihy, doporučujeme dopřát dětem volnou ruku s výběrem knížky. A pozor, netlačit na pilu. Ačkoli by se nám pochopitelně líbilo, kdyby si naše ratolesti oblíbili zrovna tu knížku, kterou jsme my v jejich věku hltali, je lepší odložit nostalgii. A mluvit zásadně jen O čtení, nikdoli DO čtení. (Tedy žádné „Tak u čeho už jsi? Cože? Teprve?? Jéžiš ty čteš pomalu.”, „Co to čteš za blbosti?”, „Jakto rovný vlasy? Já jsem si ji vždycky představoval s kudrnatýma vlasama! Určitě se tam někde píše, že má kudrnatý vlasy!” a tak dále.)

Čtení, to je totiž SVOBODA.

Nechme si pro sebe to tajné přání, aby naše děti četly po nocích s baterkou pod peřinou. Nenuťme je, ať čtou totéž co my. A kdo ví, třeba je jednou u těch foglarovek nachytáme. I když si na ně posvítí spíš mobilem.

Vylepšená automatická raketa, na které nechybí ani WC! aneb dětské TVŮRČÍ PSANÍ jako vesmírná cesta

ODHALENÍ #1 Vylepšená automatická raketa, na které nechybí ani WC!

aneb dětské TVŮRČÍ PSANÍ jako vesmírná cesta

 

Prý ty pojmy čtenářská gramotnost nebo kritické myšlení zní někdy strašně suše, strašně uměle a dokonce strašně akademicky. No dobrá. Uznáváme, že to tak některým uším může připadat. A právě proto bychom vám rádi pověděli, co slyšíme my, když kolem sebe těmito slovy neohroženě metáme…

Ono se to má asi takhle. Když se dítě naučí slabikovat, může postupně třeba přelouskat slabikář. To je moc fajn! Kdo z nás se necítil jako vítěz, když poprvé černé na bílém spatřil, že „Má-ma-me-le-ma-so” není mýtus a opravdu existuje! Ale asi podvědomě tušíme, že ještě nejsme u cíle. Čtením to teprve začíná, že ano.

S každým dalším přečteným textem se krůček po krůčku rozvíjí schopnost čtení s porozuměním (my si ty příšerné výrazy snad nedokážeme odpustit). Takže přečtená slova už nejsou jen slabiky a zvuky, ale doléhají v celém svém významu a podněcují představivost. Čtenářství rozvíjí slovní zásobu a vyjadřovací schopnosti (a jen tak mimochodem také fantazii, empatii a myšlení).

A teď tu máme takovou fintu. Čím je člověk čtenářsky zdatnější, tím více toho dokáže z konkrétního textu „vyčíst”. To znamená, že kromě přečtení samotného obsahu dokáže také rozlišit jeho autora (nikoli to, že se jedná o zelenookého podivínského železničáře ve středních letech, ale jaký je jeho AUTORSKÝ ZÁMĚR). To může být docela užitečné a máme dokonce podezření, že se to může víc než při četbě Babičky hodit během surfování na internetu. (Proto nesouhlasíme s tím, když se za rozvoj kritického myšlení vydává rozdávání seznamu nedůvěryhodných webových stránek, uf, tak tohle prosím vás neděláme, ale o tom třeba příště.)

 

Takže zpátky k věci. Proč že si nedáme pokoj s touhle čtenářskou gramotností a s tímhle kritickým myšlením?

Protože to je ten rozdíl mezi útrpně přelouskanou povinnou četbou a radostí nad příběhy.
Mezi tím, jestli dítě bude nebo nebude úspěšné ve studiu.
Jestli se nechá nebo nenechá zmanipulovat.
Je to rozdíl mezi závislým a svobodným myšlením.

A to je ten důvod, proč jsou čtenářská gramotnost, kritické myšlení a tvořivost propojeny.

Návštěvou souhlasíte s použitím cookies.

@ 2020 Centrum kritického myšlení, zs | IČ 08697019 - Spolek  | Nejsme plátce DPH