Knížky se dědí a bylo tomu tak odpradávna. Přecházejí ze sourozence na sourozence, z prarodičů na vnoučata, z ruky do ruky. Časem ztrácí listy a naopak získávají patinu.
Jak je to ale se čtenářstvím? Je knihomolování dědičné? Co pro další generace ze čtení mizí, co se přidává?
Děti čtenářů propadají lásce ke čtení spíše než děti nečtenářů. Jako jakýkoli vědecky podložený jev to ovšem neplatí stoprocentně. Pokud se řadíte mezi čtenáře a nevíte si rady, jak u dětí vzbudit zájem o knihy, doporučujeme dopřát dětem volnou ruku s výběrem knížky. A pozor, netlačit na pilu. Ačkoli by se nám pochopitelně líbilo, kdyby si naše ratolesti oblíbili zrovna tu knížku, kterou jsme my v jejich věku hltali, je lepší odložit nostalgii. A mluvit zásadně jen O čtení, nikdoli DO čtení. (Tedy žádné „Tak u čeho už jsi? Cože? Teprve?? Jéžiš ty čteš pomalu.", „Co to čteš za blbosti?", „Jakto rovný vlasy? Já jsem si ji vždycky představoval s kudrnatýma vlasama! Určitě se tam někde píše, že má kudrnatý vlasy!" a tak dále.)
Čtení, to je totiž SVOBODA.
Nechme si pro sebe to tajné přání, aby naše děti četly po nocích s baterkou pod peřinou. Nenuťme je, ať čtou totéž co my. A kdo ví, třeba je jednou u těch foglarovek nachytáme. I když si na ně posvítí spíš mobilem.
