Jejím posledním přáním je vyzkoušet drogy. Jeho stravuje posedlost zadanou ženou. Co mají společného na smrt nemocná dívka a nešťastně zamilovaný mladík? Compare&Contrast!
„Ó, proč vám bylo souzeno narodit se s tou prudkostí a nezdolnou vášní ke všemu, do čeho se jednou zakousnete! Prosím vás, mírněte se!“ (Lotta k Wertherovi)
Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers, 1774) nebylo prvním literárním počinem Johanna Wolfganga Goetheho, právě toto dílo jej však proslavilo po celé Evropě, a v Německu dokonce údajně rozpoutalo „wertherovskou horečku“. (Zdůrazňuji slovo „údajně". Slibuji, že se k tomu ještě vrátíme někdy příště- jakmile přijde řeč na nejpozoruhodnější hoaxy 18. století.)
Anotace: Werther přijíždí do městečka Waldheim. Je okouzlen okolní krajinou i místními lidmi, především krásnou Charlottou. Lotta je však zasnoubená s jiným mužem a pohádka se nezadržitelně proměňuje v drásavé milostné drama.
„Už jsem si kolikrát předsevzal, že ji nebudu tak často vyhledávat. Ale vydržet to! Den co den podléhám pokušení a den co den si svatosvatě slibuji: ,Zítra jednou nepůjdeš', a když ten zítřek přijde, tak si přece zas najdu nevyhnutelný důvod, a než se toho naději, jsem zase u ní.“ (Werther)
Ještě než umřu (Before I die, 2007) je o více než dvě stě let mladší debut britské spisovatelky Jenny Downham. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Tessa trpící leukémií v pokročilém stádiu. Léčba nezabírá a Tessa si píše seznam věcí, které chce udělat, než ji dostihne překotný konec.
„Nechci takhle umřít, ještě dřív, než stihnu pořádně žít. Připadá mi to tak jasné. Skoro cítím naději, což je šílenství. Než umřu, chci žít. To je to jediné, co dává smysl.“ (Tessa)
Tessa má teprve šestnáct, Werther něco přes dvacet. Citový život hrdinů je významně určován jejich mládím. Oba příběhy se odehrávají na relativně krátké časové ploše (přibližně v úseku roku až dvou). Jsou vyprávěny chronologicky, z pohledu hlavních hrdinů.
Adresát neznámý aneb Vilém, nejlepší (imaginární) přítel
Downham zachovává ich-formu v celém textu, Goethe v závěru knihy předává slovo „vydavateli", který popisuje Wertherovo konání a stručně doplňuje, jak klíčové události vnímali ostatní. K tomu ovšem bohatě stačí pár stran, neboť kromě Werthera v knize figuruje jen málo postav, které navíc nemají vlastní život- slouží výhradně jako prostředek k vyjádření Wertherova rozpoložení.
Vilém, kterému se Werther svěřuje, je přítel doslova imaginárního charakteru- není ničím než jménem, oslovením v dopisech, na které nechodí odpověď. Lottin snoubenec a pozdější manžel Albert by mohl být stejně dobře vnitřním hlasem, který Wertherovi oponuje a pomáhá mu tím utříbit si vlastní myšlenky. Vyslanec, u něhož je Werther krátce zaměstnán, musí být nutně protivný a nesnesitelný, neboť nesnesitelná je doba, jíž u něj hrdina prožívá bez milované Lotty.
Služebnictvo nemá hlasy ani tváře, služky a sluhové jsou zaměnitelní, mlčky vykonávají své povinnosti a poskytují obraz rozvrstvené společnosti. Děti, které pobíhají kolem a k jejichž hrám se Werther příležitostně přidává, vyjadřují cosi podobně univerzálního- schopnost čistého prožívání štěstí v přítomném okamžiku, po níž hrdina touží a jež mu postupně protéká mezi prsty.
Absence cizího (natož přímo objektivního) vhledu se stává organickou součástí díla. Goethe ji vědomě posiluje- například když proměňuje popis krajiny obklopující Werthera podle toho, jestli se ten nachází v dobrém rozpoložení či v depresi („Jako by se před mou duší byla rozhrnula opona: dějiště nekonečného života se přede mnou změnilo v propast věčně otevřeného hrobu.“)
Díky subjektivní zaujatosti a bezprostředně ventilovaným emocím postrádajícím autocenzuru působí Utrpení mladého Werthera s místy až nepříjemnou naléhavostí, jež činí z textu literární fenomén.
Mezi dětstvím a dospělostí, životem a smrtí
Dospívající dívka Tessa chce být stejná jako ostatní. Vědomí blížící se smrti tuto touhu jen zvyšuje. Ani Jenny Downham rozhodně nepostrádá empatii ke své hrdince, na rozdíl od Goetheho si však od ní udržuje větší odstup. Roli hraje odlišné podhoubí vzniku románu- Downham knihu dokončila, když byla téměř o dvacet let starší než Goethe při psaní Utrpení mladého Werthera. Text není autobiografický, vcítit se do duše hrdinky jí pomáhaly zkušenosti získané při workshopech s teenagery a vlastní herecká průprava.
Tessa se nevznáší ve vzduchoprázdnu. S nemocí se nemusí vyrovnat jen ona sama, ale také její rodiče a mladší bratr Cal. Tessina nezodpovědná matka čelí strachu z budoucnosti zlehčováním a na bedrech starostlivého otce zatím spočívá celá domácnost. Jejich kontrastní povahy nejsou samoúčelné, autorka je dokáže využít, aby ztvárnila odlišné životní postoje, mezi kterými Tessa hledá vlastní cestu.
Přesto se člověk neubrání dojmu klišovitosti. Ten dále narůstá v popisu přátelství se Zoey, které nepřekračuje model vztahu protřelé, zdánlivě sebevědomé dívky a její nejisté kamarádky, která se jí chce vyrovnat- tedy aspoň do chvíle, než zjistí, že vlastně nechce.
Nejautentičtější postavou se tak stává jedenáctiletý Cal, který svou rodinu chtě nechtě nutí myslet na to, že s Tessinou smrtí životy ostatních neskončí, a čtenáře odzbrojuje dětskou upřímností. („Budu jedinej ve škole, komu umřela ségra,“stěžuje si Tesse, když ji nemoc upoutá na lůžko.)
A pak je tady Adam.
Láska až za hrob
„Milovali jsme se sedmadvacetkrát a spali spolu v posteli šedesát dva nocí a to je spousta lásky. Nechci být mrtvá. Nebyla jsem takhle milovaná dost dlouho.“ (Tessa)
Tessa potkává Adama a v jejím životě zasvítí naděje. Zatím, v dalekém Waldheimu, potkává Werther Lottu a je ztracen.
Dej si pozor na to, co si přeješ
„Chtěla bych mít kluka. Chtěla bych ho mít na ramínku ve skříni. Mohla bych ho vyndat, kdykoli bych chtěla, a on by se na mě díval tak, jak to dělají kluci ve filmech- jako bych byla krásná." (Tessa)
Tessa si od prvních stran knihy přeje „opravdového kluka". Opravdovou lásku. Opravdový orgasmus.
A najednou tam prostě je. V sousední zahradě se objeví Adam. Citlivý starší kluk se špinavými nehty. Umírající Tessa má pocit, že konečně žije, a Adam ji neopouští ani v nejtěžších chvílích.
Kdyby byl vypravěčem knihy Adam, jmenovala by se Ještě než umře a on by mohl stejně jako Werther říct: „Člověče, po mně je veta. Může si se mnou dělat, co se jí zlíbí."
„Nosí mi věci, jako by byl můj sluha. Citronové lízátko. Láhev s horkou vodou. Plátky pomeranče na talířku. Ještě jednu deku. Dá na sporák skořici, protože chci cítit Vánoce." (Tessa)
Není snad Adam doslova Tessiným splněným snem? „Jak se to tak rychle stalo? Jak to, že je to fakt pravda?" ptá se Tessa a čtenář s ní.
Ztělesnění vlastních představ
„Obávám se, že je to jen nemožnost mě dosáhnout, co způsobuje, že se vám to přání tak zalíbilo." (Lotta)
Na první pohled se zdá, že Lotta je Adamovým protipólem. Zatímco on přichází jako posel naděje, ona Werthera sráží na kolena.
Taková zkratka ale vynechává důležitou otázku: Kdo vlastně jsou Lotta a Adam?
Nezbývá než konstatovat, že nevíme.
Neví to totiž ani Werther a Tessa.
Oba hrdinové měli od začátku jasnou představu o tom, jaký by měl být jejich dokonalý protějšek. Příběh romantické lásky existoval v mysli Werthera i Tessy dávno předtím, než vůbec stačilo dojít k „osudovému setkání".
Je na tom ale něco podivného? Nedívá se každý z nás na svět stejně jako Werther a Tessa? Není sebeprojekce nevyhnutelným způsobem, jak poznáváme druhého člověka?
Naděje umírá poslední...
-„Ale umírá, hahaha!" dodává poeta Márdi ve svém textu Iluze. Pod vlivem znova přečteného Goetheho mi připomíná Werthera, který miluje, doufá, trpí, a u toho se vysmívá sám sobě.
Pro někoho je spojování díla klasika s písničkou na pár akordů rouhání. Já mám podezření, že skutečnou škodu páchají dutá hesla typu „představitel preromantismu hlásající návrat k přírodě". Taky se vám dělá husí kůže? Vsadím se, že se nejedná o příjemné mrazení- zvlášť, pokud máte sami odpapouškováno. Podobný balast zbytečně zastiňuje podstatnou věc: jakkoli neuvěřitelně to zní, lidé odjakživa prožívali lásku, touhu, žárlivost, bolest, smrt i všechno ostatní, s čím se dennodenně vypořádává každý z nás. Klasičtí spisovatelé nejsou výjimkou. Co takhle vrátit jim skutečný rozměr?
Na viděnou u příštího dílu.
Barbora Vrbová
Iluze
Výlet do oblasti deja vu
se nepoved
je tady pěkná zima
že se úplně klepou ruce
škoda
že ti to nemůžu poslat
výlet do oblasti deja vu
dlouhý ticho
střídají cizí hlasy
minuta to je několik dní
v krajině
na poušti
zakřičím a vytáhnu prameny
zakřičím a vytáhnu prameny
R: Pověsíme na svý rty iluzi
a pak se za ní budeme dívat
pověsíme na svý rty iluzi
a pak se za ní budeme dívat
pověsíme na svý rty iluzi
třeba se otočí silueta beduína
pověsíme na svý rty iluzi
a pak se za ní budeme dívat
jak ji vítr roztrhá
u východu z oblasti deja vu
stojí moje mexičanka
řeknu jenom hele pustíš mě
odpoví mi
no nikdy jsem tě nedržela
u východu z oblasti deja vu
škoda
že ti to nemůžu poslat
taky tě to roztrhá
naděje umírá poslední
ale umírá
-Hahaha!
R: Pověsíme na svý rty iluzi
Prameny:
GOETHE, Johann Wolfgang von. Utrpení mladého Werthera: Spříznění volbou. Přeložil Erik Adolf SAUDEK. Praha: Levné knihy KMa, 2003. ISBN 80-7309-972-1.
DOWNHAM, Jenny. Ještě než umřu. Přeložil Kateřina HARRISON LIPENSKÁ. Praha: Eroika, 2016. ISBN 978-80-87409-32-9.
MÁRDI. Iluze. Vypsaná Fixa, album Krása nesmírná, 2005
Inspirace pro učitele, stéblo pro studenty tonoucí v klasické literatuře, výzva pro všechny čtenáře. Compare&Contrast Barbory Vrbové vrací povinnou četbu zpět do hry.
Patří Kdo chytá v žitě mezi Young Adult literaturu? Čím se pan Darcy z románu Jane Austinové podobá mileniálu Connellovi z bestselleru Sally Rooney? A kdo je větší mizera? Kunderův Tomáš nebo Maupassantův Miláček?
Čtením to teprve začíná!
