Vydejme se do června roku 1956. Právě byl otištěn článek, který se zanedlouho právem zařadí mezi povinnou četbu studentů nejen sociálních věd. Autorem proslulého textu o tělesných rituálech dosud neznámého kmene Načiremů (Body Ritual amog the Nacirema) je antropolog Horace Miner. Zde je malá ochutnávka.


„Základem společenského systému Načiremů je přesvědčení, že lidské tělo je ošklivé a má přirozený sklon slábnout a podléhat chorobám. Jedinou nadějí člověka uvězněného v takové tělesné schránce je potom odvrácení neblahých dějů pomocí mocných rituálů a obřadů. Každá domácnost má jednu či více svatyní zasvěcených k tomuto účelu. 

Ústředním místem svatyně je bedna nebo zásuvka zabudovaná do zdi. Do ní se ukládají zázračné masti a magické přípravky, bez nichž si žádný Načirema nedokáže svůj život představit. Tyto přípravky získávají od řady specialistů, z nichž nejmocnější jsou šamani, jejichž pomoc je třeba odměnit nemalými dary. Šamani však léčivé látky sami nepodávají, pouze rozhodnou o jejich složení a zapíší je ve starodávném tajném jazyce. Tomuto zápisu rozumějí jen šamani sami a pak bylinkáři, kteří za další dar požadované zázračné prostředky vydají. 

Ke každodenním tělesným rituálům, které všichni dodržují, patří i rituál ústní. Přestože jsou tito lidé ve své péči o ústní dutinu tak úzkostliví, patří k tomuto rituálu něco, co nezasvěcenému cizinci připadá odpuzující. Bylo mi řečeno, že se při tomto rituálu vkládá do úst svazeček prasečích chlupů spolu se zázračnou mastí a pak se jím vykonává řada vysoce formalizovaných gest.”


Co jsou zač ti divní Načiremové a hlavně, proč by nás vůbec měli zajímat? Protože („Tadá!“) jedním z Načiremů byl také samotný autor citovaného článku. Stačí si jméno „Načirema“ přečíst pozpátku…

Američan Horace Miner dokázal svým čtenářům jako obratný satirik nastavit zrcadlo. A jeho poselství může živě promlouvat také k nám. Dnes. Přestože nejsme Američané. Přestože se píše rok 2020. Přestože prasečí chlupy byly z trhu vytlačeny syntetickými vlákny (ovšem nikoli stoprocentně, příznivci ekodrogerie mohou nadále volit zubní kartáčky se zaručeně rozložitelnými vepřovými štětinami). 

„Téměř každá běžná činnost může vypadat zvláštně, pokud ji popíšeme mimo daný kontext a nebudeme ji vnímat jako součást veškerého způsobu života.“ (Anthony Giddens)

Není náhodou, že Načiremové byli „objeveni“ v době, kdy se svět vypořádával s dekonstrukcí etnocentrického obrazu rozumného bílého muže nadřazeného exotickým divochům,  zmítaným tělesnými pudy. (Pro mnohé lákavá a uspokojivá, nicméně nadále neudržitelná představa.)

 

Každá běžná činnost může vypadat zvláštně, pokud ji popíšeme mimo daný kontext."

„Každá běžná činnost může vypadat zvláštně, pokud ji popíšeme mimo daný kontext.”

Zpráva o podivném kmeni se stala nápovědou v cestě k překonávání rasové a národní nesnášenlivosti. Mohla by nás  inspirovat v přístupu k aktuálním společenským výzvám?

Existenci všeobecně platných lidských práv považujeme za samozřejmou, to ale neznamená, že by se vytratila tendence rozdělovat svět do kategorií „my” a „oni”. Možná je to dokonce naopak. V silně individualizované společnosti sami sebe identifikujeme na základě stále specifičtějších ohledů a různých skupin „my” (a spolu s tím také „nich”) přibývá.

Kromě faktorů, které se na rozvrstvení společnosti podílí převážně neuvědoměle (socioekonomická pozice  či věk), se vědomě vyčleňujeme například podle toho, jaký životní styl uznáváme, jak přistupujeme k rodičovství, čím se stravujeme anebo jaký hudební žánr preferujeme… 

Diverzita názorů je v demokracii běžná, pokud však nechceme být rozdělenou společností osamělých individuí, musíme nechat prostor pro dialog a dopřát si trochu vzájemného uznání. Je třeba přiznat, že to není pokaždé jednoduché. Ale když nás ovládne pocit, že je to naprosto nemožné, můžeme vyzkoušet Minerův recept a podívat se sami na sebe jinýma , cizíma očima. Možná budeme překvapení.

 

Autorka: Barbora Vrbová